MEXIKO - DENÍK


A tak jsme starým americkým žlutým školním busem jeli k hranicím. Mexický celní úředník nás obral za razítko o 100ps. = 10 USD, belizští úředníci při vstupu nechtěli nic. Autobus řídil drsný 2 metrový černoch a posádku busu tvořili černoši - Belizané my dva a dvě holky asi z Anglie. Těm holkám nezastavili, kde chtěli a tak nakonec jeli s námi do Belize city. A tak jsme po dvou hodinách dojeli do Belize city. Přivítalo nás autobusové nádraží plné podivných černochů a tak jsme využili nabídky jednoho z nich, který nás hodil do prý nejlevnějšího hotelu. Jinak Belizané mluví karibskou angličtinou, angličtinu si trochu upravili - dá se jim rozumět pokud mluví pomalu. Belize je malinká zemička převážně černošských obyvatel, žije jich tady na pobřeží Karibského moře pouze něco kolem 400 000. Okolní státy jsou tvořeny potomky původních obyvatel - indiánů, mixlých s bělochy, ale Belize to je jen malinký ostrůvek černochů. V hotýlku, který vlastnili nějací Asiaté, jsme dali sprchu a vydali se do ulic. V LP se píše, že v tomto městě, je kriminalita na velmi vysoké úrovni a proto by turisté měli v noci sedět na zadku a nikam nevycházet. Jenže my spolu s těmi dvěma korpulentními Angličankami jsme to tady museli omrknout. Ženské zůstali viset u prvního stánku s místníma specialitama a my si zašli do supermarketu pro pivo a colu. Město to je špinavé, lidé vypadají neudržovaně, ale má to tady pohodovou atmosféru, místní jsou veselí a přátelští. Asi jsme měli štěstí. Obešli jsme jen centrum a když se lidé začali vytrácet, tak jsme se vytratili do hotelu. Spalo se výborně. Ráno jsme mrkli i do těch zapadlých uliček, promluvili si se sympatickým homelesákem, který nevěděl, kde leží Evropa a pak i s dědkem homelesákem, který měl kolo a znal všechna hlavní města světa. Pak jsme si sbalili saky paky a vypadli na autobus, který nás odvezl přes dvoutisícové hlavní město Belize - Belmopan až na hranice s Guatemalou. Tam jme už s poraženeckým výrazem odevzdali belizským úředníkům 10USD za opuštění země, pak nám ještě ukázali nějakou cedulku a museli jsme na ochranu památek přispět dalšími 6 dolary. A to jsme ještě nebyli v Guatemale. Mezitím se kolem nás slétli prodejci všech měn za všelijaké kurzy a my čekali na to kolik po nás budou chtít na guatemalské celnici. Za vyřízení turistické karty jsme odlehčili našim bederním peněženkám o dalších 10 USD. Ty jsme museli v nějaké dřevěné budce, říkali tomu banka, zaplatit a tam nám dali nějaké potvrzení na základě čeho jsme dostali turistickou kartu do pasu. Uf. Byli jsme rádi že už po nás nebude nikdo nic chtít. Rozměnili jsme zbylé beliziány za guatemalskou měnu - quetzal. Jinak quetzal je barevný papoušek žijící v tropech. Přešli most, odmítli všechny nabídky řidičů taxíků a tak tak doběhli do rozjíždějícího se busu. V úložním prostoru autobusu kam jsme hodili batohy ležel pes zavázaný v pytli, jen hlava mu čouhala ven. Škoda, že jsem to nevyfotil. V autobuse bylo přelidněno, ale byli jsme rádi, že jedem. Pršelo. Dojeli jsme do Flores, což je turistické centrum odkud collectiva odvážejí turisty k největším máyským pyramidám TIKAL. Bus nás vyhodil a na křižovatce k Flores nás nějací místní borci naložili do dodávky s tím že nám zadarmo pomůžou najít ubytování. OK. A tak jsme objeli pár hotelů a našli ubytování za 5 USD na noc. Samozřejmě se z nich vyklubalo, že mají cestovní kancelář a že si musíme už dnes zaplatit lístky na Tikal. A my že ne, že se první rozkoukáme a pak snad a oni jako že mají nejlevnější ceny a my že ne a oni aspoň ať si zaplatíme aspoň jeden lístek. Do dneška jsme nepochopili jejich náborovou kampaň. Po té co vypadli a drobná Mexikánka nám dala klíče od pokoje a my se vysprchovali jsme zašli do nedalekého města něco pojíst. . Flores je městečko na ostově, které je spojené s pevninou úzkou dlouhou hrází. Tam, kde končí hráz začíná další město Santa Elena. Ve Flores žijí turisti, v Santa Elena místní. A když jde turista po úzké hrázi po úzkém chodníku kolem obrovské kaluže, je zvykem místních autobusáků ji projet maximální rychlostí a dopřát tak nečekanou spršku nevítaným hostům, ti pak zasypou řidiče sprškou nadávek - vyzkoušeno. Na tržnici v Santa Elena v prvním stánku jsme si koupili smažené kuře a hranolky v mexickém stylu, tzn. smažilo se to ve velké hluboké kovové míse plné snad oleje, kterou ze spoda zahřívala plynová bomba a prodával to malý špinavý kluk kleštěma i rukama. Pak jsme si spokojeně prošli špinavé město, zjistili si odjezdy autobusů do Tikalu a do Guatemala city, koupily pečivo a vodu a zpět po hrázi opatrně kolem kaluže do hotelu. Flores je oproti Santa Elena klidné turistické městečko s kostelíkem, spoustou cestovek, obchůdků, jedním basketbalovým hřištěm a krásným výhledem na jezero. No ale to už jsme ve 4 ráno vstávali abychom stihli bus, který měl v 5 ráno odjíždět ze Santa Elena na Tikal, kam to trvá asi hodinu. Tikal se otevírá už od 6. Jenže pršelo a tak nám místní řekli, že bus nepojede, naštěstí jsme přemluvili nějaké collectivo a za smluvených 15 quetzalů jsme nasedli do malé VW dodávky mezi bandu ulízaných turistů. Platili jsme o polovinu méně než ti Němčouři za náma a tak nám řidič ještě venku řekl ať se o tom kolik jsme platili s nikým nebavíme. No problem. Na bráně u Tikalu jsme zaplatili 60quetzalů (asi 10 USD) - (jen pro zajímavost Guatemalané mají vstup pouze za 10 quezalů) - dostali malý barevný lístek a po chodníčku směřovali k pyramidám, které se od ostatních máyských dost liší. Jsou strmější, vyšší a když koukáte z kopce na jejich špičky jak vystupují nad koruny stromů, vypadají jak kosmické lodě připravené ke startu. Tikal je rozlehlá archeologická oblast, která se neustále zkoumá a kde mají archeologové stále co odkrývat. Nejpůsobivější je kultovní centrum, kde stojí dvě vysoké majestátné pyramidy čelem k sobě, původně jich tady bylo mnohem více. Ale i tak to na vás zanechá silný dojem a vůbec se nechcete od těchto dvou urostlých velikánů odtrhnout. Pralesem jsme si prošli všechny odkryté ruiny paláců a pyramid, potkali nosála a prasátko Pikari a asi po třech hodinách se vymotali zpět k turistickému centru. Poněvadž Kamil nechal ráno na zastávce v Santa Elena třílitrovou bandasku vody byli jsme už dost dehydratovaní a tak naši žízeň na místě ukojila 2 l láhev vody. Pak nám zastavilo před nosem collectivo a po krátkém vyjednávání přistoupil řidič na naši cenu a odvezl nás zpět do Santa Elena Tam jsme si opět dali chutné kuře s hranolkama a objevili naši bandasku s vodou, která ležela přesně tam, kde jsme ji ráno opustili. Přes hráz do Flores a do hotelu pro batohy. Pak nás čekalo čekání na bus do Guatemala ciudad, který jel až v 10 večer. Bylo poledne a my se vyvalili na lavičku před kostel, kochali se pohledem na jezero a hrou karet. Čas pěkně plynul, lidi byli příjemní, slunce svítilo a z náměstí nám hrála kapela místních nadšenců. Pak přišel mrak a hudebníci utekli, lidi se rozprchli a my se schovali do výklenku jedné z budov. A čekali až se setmí. Mezitím tady na basketbalovém hřišti proběhla oslava narozenin syna nějakého zámožného Guatemalce a sešlo se tady na sto rodičů s dětmi. Koukali jsme na místní tradice, jak děti rozbíjejí panáka napěchovaného bonbóny. Už se blížila 10 večerní a tak jsme zašli na nádraží koupili lístky, sedli do čekárny a pak do busu a vyjeli jsme. Kupodivu bus byl nacpaný, takže jsme se nemohli rozvalit přes dvě sedačky, ale i tak cesta uběhla slušně. V Guatemala city jsme byli brzo ráno, jen jsme našli správný autobus a z lidmi přeplněného města přeplněným starým rozeklaným autobusem odjeli do nedaleké Antigua. Lidí bylo tolik, že někteří viseli na venkovním zábradlí. Ještě nás po cestě zastavili policajti a řidič dostal za něco pokutu, asi za ty přebývající lidi. V Antigua, bývalém hlavním městě, které bylo nedávno zničeno popelem z nedaleké sopky a poté hned zase přivedeno do původního stavu na nás dýchla poklidná, přátelská atmosféra ještě podpořená extrémně levným bydlením na úrovni. Dopoledne jsme si prošli město, kde je hodně turistů a hlavně studentů, kteří se tady učí španělsky v mnoha jazykových školách. Dá se říct, že je to staré koloniální studentské městečko. Většina budov je koloniálního stylu, teplých pastelových barev. Je zde možné za deset USD podniknout výlet na nedaleký aktivní vulkán, ale jen brzy ráno je bez mračného závoje a my zde přijeli už pozdě. Večer jsme poseděli na zócalu, prošli pár obchůdků s obrazy, kávou, knihami a pak šli do hajan. Ráno jsme naplánovali přejezd do Lago de Atitlán - jezero, které je obklopeno vulkány. Jenže bus zase nejel z místa, které nám včera doporučil policajt a tak jsme zvažovali jestli jet s turistama za dvojnásobnou cenu busem s klimatizací. Nakonec to dopadlo tak, že já šel ještě vyfotit sluncem zalité město a Kamil měl hlídat batohy u zastávky. No a stalo se, že někdo využil chvilkové nepozornosti a vzal nám malý batůžek, ve kterém bylo vše cenné - můj originální deník, zrcadlovka a LP průvodce + nějaké drobnosti. Kamil čtyři hodiny marně naháněl pachatele. Celkem mě to nasralo, ale co už. Nakonec jsme nasedli na jeden z těch pestrobarevných, strašně pomalých, ale levných busů a krokem se šinuli k Lago de Atitlán. Řidičův pomocník ve stoupání chladil motor, tak že na něj lil vodu přes řadicí páku. Ale nakonec jsme tam přeci jen po jednom zavaření motoru a infarktu indiánky dojeli. Na břehu jezera Lago de Atitlán jsme se rychle zorientovali, nakoupili pečivo a loďkou odjeli na protější břeh do vesnice San Pedro, ležící pod vyhaslým vulkánem stejného jména. Našli jsme celkem levný hotel a v houpacích sítích a u EUROSPORTU relaxovali před zítřejším výšlapem na sopku. Místní nás upozorňovali, že si každopádně musíme zaplatit průvodce a že oni teda znají cestu na vrchol a že za 5 USD nás tam teda dovedou. Další nebezpečí měli být banditos, kteří sem tam na vrcholku přepadnou turisty a oberou je o vše co mají. Druhý den ráno jsme se bez průvodce, ale i bez foťáku vydali přes kávovníkové plantáže, přes kukuřičná pole strmě vzhůru až ke kráteru. Samozřejmě na vrcholku vládli mraky - slibovaný úžasný výhled byl v prdeli a kráter, ten byl už dávno zarostlý vegetací. Takže jsme nasraní sešli zase zpět a po zbytek dne nechali v hamace odpočívat unavené tělo. Ve vesnici San Pedro je také pár jazykových škol a jsou prý velice levné, levnější, než v Antiqua, ale nevím jakou mají úroveň. Další den jsme si vyhradili na zpáteční cestu do Mexika - do San Cristobal de las Casas. Nejdřív bárkou, a pak jsme strávili asi 8 hodin v asi 3 autobusech- těch pestrobarevných, navenek pohledných, ale jinak se člověk musel modlit, aby někam dojel. Divím se, že jsme v kopcích jen jednou zavařili, pak nás nějaká garda nechala celý autobus vystoupit a předložit cestovní dokumenty. Cesta se nekonečně prodlužovala, v autobuse jsme seděli na dětských sedadlech po třech, tzn. že dva byli na sobě nalepení a ten třetí v uličce seděl na půl zadku. Zkuste to tak vydržet 3 hodiny. Řidič si ze zpoždění nic nedělal a během cesty nad propastí, kde se před týdnem jeden takový bus pohřbil, se protahoval okýnkem ven a marně se pokoušel vyladit rádio, pak si v těch největších zákrutách psal něco na papírek a celé to ještě prokládal divokou rozpravou se svým pomocníkem. Autobus a my s ním jsme přežili - začal jsem věřit ve vyšší moc. Mexickou hranici v La Messila jsem přivítal s velikou úlevou. Urazit stejnou vzdálenost v Mexiku trvalo o polovinu míň, bylo to 2x pohodlnější a člověk si připadá mnohem bezpečněji. Do San Cristobal jsme dorazili odpoledne, pojedli jsme menu del dia hned u hostelu - kuře s tortillas, polévku a aqua de fruta za směšný 1,5 USD. Večer zase na zócalo, zase hrála živé hudba a zase přišel večerní liják a my šli spát. Další den jsme se jeli projet do hlavního města státu Chiapas do Tuxtli Gutieréz. Tam nás oslovili supermarkety a tak jsme se po Guatemalské dietě nacpali k prasknutí. Večer jsme odjeli busem směrem do Mexiko city. Nad ránem jsme vystoupili v Pueble, nakoupili pár CD a na večer se přemístili do nedaleké Choluly, kde měly být ruiny nejvyšší pyramidy světa, na kterých dobyvatelé postavili kostelík. Vlastně celé město je postaveno na základech obrovského indiánského pyramidálního komplexu. Poněvadž tady kolonizátorům kladli indiáni největší odpor, všechny pyramidy byly srovnány se zemí a na jejich místech tady teď stojí na rozloze asi 2 km čtverečních asi 100 kostelíků. S tou největší pyramidou světa si nevěděli rady a tak ji aspoň zčásti rozebrali a na vrcholku postavili pěkný kostelík. Raději bych viděl tu pyramidu. Na noc jsme si našli zase nějaký levný hotel. Na ulicích tohoto města jsme si zase koupili nějaké CD, udělali si radost vařenou kukuřicí s tatarkou a strouhaným sýrem a nějakýma koláčkama z pekárny. Kostely už nás moc nebraly. Další den hned po svítání jsem vystoupil na nějaký vrcholek za hotelem a přede mnou se v dálce tyčil slavný pětitisícový Popocatepetl a na druhé straně stála největší pyramida světa. Tak jsem se kochal a fotil a pak jsme se sbalili a dojeli do Mexico city. Tam jsme se po známé trase dostali k našemu známému Rodrigovi a odpoledne a večer strávili na zócalu, kde jsme koukali na indiánské tance, ochutnávali místní speciality a nasávali jejich libé vůně. V pondělí den před odletem jsme se chtěli projít všechna muzea, hlavně antropologické muzeum, jenže všude je v pondělí zavřeno a tak jsme jen tak bloudili po zócalu a štěstí nám nepřálo, protože i slavný Aztécký stadion, kde se skoro každou neděli hraje nejvyšší fotbalová soutěž byl zavřený. Tak neslavně skončilo naše slavné 30 denní putování Mexikem, Belize a Guatemalou. V úterý ráno jsme odletěli do New Yorku a pak daší den se Scandinavian airlines domů.