MEXIKO - DENÍK




23.9. PONDĚLÍ - - - - 16:00 odlítáme z Newarku do Mexico city na mezinárodní letiště Benito Chuarez International Airport. V letadle nás překvapili tím, že po nás chtěli 4USD za 2 dc. červeného vína, zlaté Scandiavian airlines. Pak nás ohromila už zpoza okna záře 20 mil. velkoměsta. Ve 20:00 přistáváme v Mexico city, mají tady o hodinu méně než v NY, let s Continental airlines trval 5 hodin. Vyplněné vstupní formuláře ( podobné jak do USA, jen byly ve španělštině) jsme po přistání předložili na imigračním úředníkům (příjemnější než v USA). Pak jsme si vyzvedli batohy a s nimi přešli přes kontrolu zavazadel. Tam přijdete a zmáčknete tlačítko. Pokud se vám rozsvítí zelená můžete projít, pokud červená musíte se podrobit osobní prohlídce. Nám se rozsvítila zelená. Na letišti nás čekal přítel Rodrigo, rozměnili jsme 100 USD za příznivý kurz 1USD=10pesos a metrem se dostali do čtvrti Taxaqueňa. Kamil cestou v podzemní dráze nezvládl při rozjezdu rovnováhu a svalil se i se svým batohem na pár domorodců, Rodrigo se za nás styděl. Na nástupištích jsme potkávali spoustu zamilovaných párů, holky po nás dost koukali, některé se dali i do řeči. Pak jsme nasedli do městských zelených, rozpadlých, čmudících, divokých, ale sympatických mikrobusů a dojeli do hospody, kde Kamil oslavil své 25 narozeniny. Místním pivem Bohemia i Sol a nám po 4 měsících v USA připadalo jako pravé české dobré pivo. Pak se ještě pila do ranních hodin v typickém mexickém panelovém 2+1 s Rodrigovou mamčou Tequila a naše slivovice. Ráno jsme se sbalili a rozklepaným mikrobusem a metrem dojeli na terminal de autobuses NORDE (severní autobusové nádraží) a nasedli na bus na pyramidy Teotihuacán. Počasí bylo zachmuřené, mžilo, což znamenalo, že na pyramidách jsme byli skoro sami. Tak jsme si v klidu prošli polorozpadlý palác, ulici mrtvých, dobyli třetí největší pyramidu na světě (PYRAMIDA SLUNCE) a když vyšlo slunce tak jsme nafotili toto úžasné místo i s PYRAMIDOU MĚSÍCE. Ulice mrtvých je as 2 km dlouhá cesta lemovaná ruinami chrámů a táhne se od ruin paláce až k pyramidě měsíce, kde se v letech 200-800AD konaly náboženské rituály. Příjemné místo znepříjemňovali prodavači suvenýrů, kteří vám na každém druhém kroku nabízeli ty jejich cetky. Až se zase zamračilo odjeli jsme zpět a metrem dojeli na Zócalo, hlavní náměstí s katedrálou, palácem a obrovskou vlajkou. Tam jsme levně pojedli nějaké placky (8 za 5 ps.), koupili za 1USD nové CD Alanis Morissette a zjistili, že po nás stále koukaj Mexikánky. Večer jsme odjeli z autobusového nádraží Taxaqueňa směrem JV do Oaxacy. Na nádraží nás očuchali policejní psi, jestli nepašujem nějaký drogy. Těch šest hodin v buse jsme prospali pod spacáky a v šest ráno nás bus vyplivl na nádraží v Oaxace. S dvouma klukama z Izraele a JAR jsme vzali taxíka a dojeli do Youth hostelu. Počkali jsme až se rozední a šli se projít na zócalo. Opět jemně poprchávalo. Na náměstí se začali scházet děti ve stejnokrojích, jejich rodiče a pak i hudebníci a tak jsme vytáhli foťáky a místní oslavu Dne samostatnosti (oficiálně 15.září) zdokumentovali. Pak jsme se pustili do ochutnávání místních pouličních dobrot. Nejdříve jsme si dali na mercadu (tržnici) soppa de arroz, podle nás to měla být rýžová polévka, ale přinesli nám pouze vařenou rýži s miskou kukuřičných placek - tortillas (taky dobrý). Pak jsme si dali nějaké tacos a zeleninové placky od babek z nůše. Pak jsme se vydali na kopec nad město a podívali n Oaxacu z ptačí perspektivy, sedli k soše Benito Chuaréze, bývalého mexického prezidenta a šli se vyspat přes oběd do hostelu. Na večer jsme se jen tak protloukali deštivým městem a nasávali místní poklidnou atmosféru. Shodou náhod jsme se připletli k maškarnímu průvodu, ve kterém hrála kapela místních dobrovolníků a tančili mexické dívky v krojích s květinovými košíky na hlavách. Celé to doplňovali dvě obří postavy de el hombre a de la mujer. Další den jsme se brzy ráno vzbudili a šli na autobus, který nás vyvezl na pyramidy Mente Albán nad městem. Místní indiáni Zapotékové tady usekli špičku kopce a na ploše asi tak fotbalového hřiště vystavěli chrámový a pyramidový komplex. Bylo to náboženské centrum kraje asi v době 250 - 800 AD. Zpátky jsme se dostali zase busem, pojedli zase na tržnici, rozměnili travel check 100USD, vzali těžké batohy a zamířili na autobusové nádraží 2. třídy. Chtěli jsme se podívat na největší strom na světě v el Tule asi 10 km V od Oaxacy, ale autobus nás zavezl až do Tlacoluly ještě dalších 10 km za El Tulu. A to proto, že se Tula vyslovuje velmi podobně, jako jejich Tlacolula. Ale už jsme v tom neturistickém městečku byli a tak jsme si ho i prošli, lidi koukali, sem turisté mohou jen zabloudit. Skončili jsme pod stříškou u kostela a přečkali další přeháňku. Brzy jsme městečko opustili a rozpadlým busem plným udivených mexických očí se vydali k zříceninám Yagul. Bus nás vyhodil na křižovatce , ze které jsme to měli tak 2 kilometry k troskám. Opět pršelo. Mračna se valila k nám a ne od nás, což znamenalo, ponča přes sebe a batoh a cestou vzhůru. Vstupní branou jsme vstoupili do opuštěného chrámového komplexu ze kterého zůstaly jen obvodové stěny. Připadal jsem si jak na zřícenině hradu Šelenburg u nás v Krnově, až na ty kaktusy, do kamene vytesané obličeje bohů, hrobky a velice zachovalé hřiště na pelotu? Strážník odešel a tak jsme chtěli strávit noc tady i s dušemi indiánů. Jenomže jsme si z nějakého památného kamene schovaného pod stříškou udělali stůl a na něm pojedli hodně nastavenou čínskou polívku. Nedivím se bohům, že na nás nejdřív spustili tmu a pak takovou průtrž mračen, až se kolem nás během okamžiku řítili ze stran proudy vody, sem tam se svalil k nohám nějaký balvan a my museli zbaběle utéct. Takže kolem osmé večerní jsme se znovu dostali na hlavní cestu a marně se pokoušeli v pončech se zdviženým palcem ulovit cokoliv, co by nás odsud odvezlo. Nepomohlo, ani když jsme použili naši poloumírající baterku. Tak jsme v mírném letním deštíku kráčeli zpět směrem k městu Tlacolula ze kterého jsme odpoledne vyjeli. Nedoporučuji chodit v noci po cestě, několikrát nás dělilo pár centimetrů od smrti pod koly šíleného Mexikánce. Naštěstí po pár kilometrech jsme došli k nějaké zastávce, kde už stáli tři nalití Mexikáni čekající na bus. Tak jsme se k nim přidali a s jedním co toho měl nejmíň v krvi se i slušně pobavili o tom jaké je to podělané počasí. Taky nám řek, ať si zajedem na Hierva el Aqua - zkamenělé vodopády, které nebyli daleko. Sice jsme je neplánovali, ale proč ne. Nejdřív nám ale ti dědci stopli bus a mi se pozdě v noci dostali do nedaleké vesničky MITLA. Tam už nás to táhlo do nějakého levnýho hotýlku, ale osud tomu chtěl, že všude bylo cerrado a my se na náměstíčku dali do řeči a pak i do pití s místníma dědkama. Slavili nějakou svatbu, nebo pohřeb a tak se připíjelo Mezcalem, slivovicí i Coronou. Stále jsme měli důvod si připíjet až začali padat ze židlí a začalo jich ubývat a nad ránem po hromadném focení nás jeden z nich zavedl do nějakého pokoje, kde jsme na manželské posteli pod svatým obrázkem usnuli. Spal tam s náma ještě jeden schoulený Mexikán, ten však zmizel dřív, než jsme vstali. A tak jsme ráno za sebou zabouchli dveře a vydali se k místním ruinám, které jsou velice fotogenické poněvadž v jejich těsné blízkosti je postaven pěkný kostelík s červenou střechou - konečně vyšlo po týdnu i slunce. Prošli jsme si zříceniny paláců s nějakým zbloudilým psem, nechali se jako atrakce vyfotit s nějakýma Mexikánkama. Hodně po nás tady koukali, i když jsme nebyli jediní turisti na tomto místě, je pravda, že jsme nevypadali tak nažehleně, jak ostatní turisti, k tomu jsme neustále vysmátí. Připadali jsme si fakt zajímavě. Pak jsme sešli s ruin zpět do města, na tržišti koupili od jednooké Mexikánky ty nejlepší tacos, co jsme v Mexiku jedli a šli na autobus směřující na ty nám doporučené Hierve el Aqua. Po chvíli čekání na slunci k nám přišel nějaký hombre, jestli prý nejedem na Hierva el Aqua a my že jo a on, že nás tam za 25 ps. hodí. A my proč ne, jednalo se o collectivo (pick up, vzadu na korbě sedačky).A on, že ať ještě chvilku počkáme až se korba naplní - tak jsme čekali a čekali. Bohužel jsme zaplatili a tak nám nezbylo jen čekat, asi po půl hodině jsme se pohnuli, ale po asi 100 metrech jsme zase stáli. Řidič se někam zdejchl, po další půl hodině se konečně objevili nějací cestující a řidič a tak jsme mohli jet. Asi za hodinu jsme vystoupali vysoko do hor a přes zapadlé vesničky jsme se po rozbitých cestách dostali před bránu turistické atrakce HIERVA EL AQUA (zkamenělé vodopády). Samozřejmě po chvíli se modré nebe zatáhlo a začalo pršet. Mezitím jsme si za 70ps (nejdražší ubytování za celou dobu cestování - doporučuji poslat jen jednoho, aby si cabaňu zaplatil za 70ps a ostatní se pak k němu mohou přidat, děda od brány nic nekontroluje) na osobu zaplatili cabaňas přímo nad zkamenělými vodopády. Prošli si tyto sirné vřídla, které stékají po skále a usazená síra vytváří dojem zkamenělých vodopádů. Také je tam pár sirných jezírek s vlažnou vodou, což jsme si po tom, co všichni turisti vypadli, pěkně užili. Toto místo je položeno vysoko v horách a člověku se tady nabízejí krásné výhledy na majestátné vrcholky hor a božské ticho. Než se úplně sešeřilo prošli jsme si vesničky, které jsme po cestě sem míjeli na korbě auta .Teď jsme na vlastní oči viděli tu chudobu a jednoduchý a skromný život v chýších z palmového listí, ten kdo měl na lepenici kus vlnitého plechu patřil mezi boháče. Tito lidé jsou odřízlí od civilizace a živí je hlavně pastevectvím, zemědělstvím. V dnešní době zvyšuje životní úroveň těchto vesničanů příliv turistů. Po upršené noci přišlo zamračené ráno, takže už nebyly žádné úžasné výhledy a tak jsme si počkali na bus opět polorozpadlý a čekali na odjezd - podle jízdního řádu a pomocníka řidiče 10:30. Ale opět se čekalo až se bus naplní, byli jsme bez vody a jídla už od brzkého rána a tak nám ty 2 hodiny čekání připadaly jako věčnost. I když se nám je snažil zpříjemnit pomocník řidiče čtením českých výrazů z česko španělského slovníku. Kolem 2 odpolední jsme projeli vesničkou Mitla, kde mi spadl koláček do klína od prodejce , který se s velkým tácem koláčů protloukal autobusem. Z busu jsme vystoupili opět v Tlacolule a na tržnici a v pekárně doplnili žaludky, nakoupili zásoby a vyrazili busem na jih k Pacifiku. Večer nás autobus vyplivl v Juchitánu, prostě jsme si to místo vytipovali v LP, samozřejmě jsme v tomto 100 000 městě byli jediné bílé tváře. Také nám to místní dávali nepříjemnými pohledy najevo. Moc dlouho jsme se na ulici nepromenádovali, pojedli jsme v jednom krámku tortas, našli levný ubytování ( spíš chlívek s dvěma postelema a stropním větrákem, který chtěl každou chvíli spadnout) přímo na náměstí a po neúspěšném pokusu koupit trávu jsme koupili pivo a šli raděj spát. Chytl mě první a poslední průjem. Kamil říkal, že ty tortas chutnají podezřele. Ráno už bylo město přátelštější, ale i tak jsme se rychle sbalili a sedli do busu který nás po několika přestupech hodil v městečku Tonalá, poblíž Pacifiku. Odtud to bylo už jen 15 minut colectivem do Puerto Arista - plážové městečko mimo sezonu úplně opuštěné a liduprázdné. Byla neděle my neměli dost hotovosti na jídlo a tak jsme v Tonalá vyzkoušeli VISA karty. Kamilovi to nechtělo vydat, mě ATM sežral VISA kartu. Paráda!!! Tak jsme za zbylé pesos koupili vodu, nějaké tortillas, jahodový džem a banány a prvním colectivem odjeli konečně k Pacifiku. Díky LP jsme v Puerto Arista našli camp Jose cabaňas, kde jsme u věčně zhuleného Canaďana Josého, nechali batohy a vyběhli k moři. Na pláži jsme v divokých vlnách poznali divoký Pacifik, hlouběji než po pás jsme si netroufli, i tak nás silný boční proud párkrát nepříjemně stáhl do moře. Přišel večer a my jsme se stali terčem moskytů a malých hodně kousavých mušek. Tak jsme se vrátili do moře a nechávali se rolovat 2 metrovými vlnami. Pak jsme slupli na opuštěné pláži výborné pivko Superior a šli do cabani. Druhý den ráno - v pondělí - jsem se vydal do Tonalá do banky pro svoji sežranou VISA kartu. Připravil jsem si pár frází a vstoupil do přeplněné banky. Zase na mě všechny ty mexické oči zvědavě hleděli a hleděla na mě i šéfka banky, když jsem ji lámaně sdělil, co se mi přihodilo. Nejdřív to vypadalo, že mám smůlu, ale nevím jak a asi po půlhodině přišla i s kartou. Podepsal jsem nějaké formuláře a s kartou a velkou radostí se postavil do fronty, chtěl jsem ještě rozměnit travel šek. Další půl hodinu jsem se šoural k pokladnám, v bance měli pod stropem zavěšenou TV, jejíž program místní velice zaujal. Bylo už něco před 12 když jsem dojel collectivem zpátky k Pacifiku. Kamil na mě čekal u majáku (light house) a tak jsme si vzali ručníky a už jsme byli v moři. Slunce žhnulo, písek taky, já ve stínu, Kamil na slunci - pak týden nemohl spát na zádech. Celý den jsme trávili na pláži, večer zase pivko, místní nám nabídli i nějakou kořalku výměnou za cigárko a pak i trošku travky v campu u Joseho. Byli tam s náma ještě nějací Angláni dva z nich ten den unesl proud daleko od moře a málem utonuli, jenže je nějací náhodní rybáři zachránili - bylo co slavit. V noci nám po stěně naší cabani lezl štír asi 10 cm dlouhý a tak jsme ho zneškodnili, ale spalo se nám velice špatně. Ráno jsme už zase s plnou polní jeli busem kolem pobřeží na jih a našim dalším cílem byla přírodní rezervace Biosfera Encuentra. Ani nevíme proč jsme tam jeli, ale vůbec jsme nelitovali. Bus nás po několika hodinové cestě vyplivl v opuštěné vesničce ********, kde jsme se cítili velice příjemně. Takové opuštěné místa, kde není vidu ani slechu po turistech bylo to pravé, co jsme hledali. Lidi se na nás usmívali zdravili nás buenos dias, asi jim bylo sympatické, že nevypadáme jako ti nažehlení gringos z USA. Spíše jsme našim nedbalým vzezřením hodně splývali s místníma. Nasedli jsme do collectiva, kt. nás šouplo do městečka Acapetagua, kde jsme si zašli na úřad správy rezervace. Tam jsme se šéfa marně ptali habla usted Inglés?. Kupodivu jsme se ale dorozuměli i španělsky a on nám řek, že pár kiláků na jih začíná obrovské sladkovodní jezero na kterém leží divoký prales. Ten odděluje od Pacifiku jen úzká pláž, na které leží vesnička Barra de Zacapulco a tam jsme měli namířeno. Takže jsme nakoupili v místním koloniálu těstoviny, bujóny a hodně levné banány, nastoupili do camionety, tj.velký camion a sedli jsme si na korbě na lavičku a lidí přibývalo a my se pohnuli a za chvíli jsme stáli na břehu jezera v malém přístavu. Pod bambusovou konstrukcí jsme počkali až přijede asi 10 metrů dlouhá bárka s motorem. S babkama nasedli a vjeli pod koruny tropického pralesa. Úzkým průsekem pralesa lemovaným vystupujícími kořeny a kmeny divoce rostoucích stromů jsme se klikatili a klikatili až se koruny stromů rozevřeli a my vjeli na obrovské jezero. Po cestě do Barra de Zacapulco jsme zastavili v pár zapadlých vesničkách kde se hned kolem lodi seběhli malé špinavé děti. A už se před náma objevili palmový háj a pár chatrčí z bambusového dřeva. Byli jsme u cíle. Prošli jsme vesničku a asi po 50 metrech se před náma k našemu překvapení objevil divoký Pacifik. Vesnička se nacházela na úzké písečné pláži, která rozdělovala sladkovodní jezero od oceánu. Bylo tady tak dvacet na písku postavených chýší a první babka nás hned nasměrovala ke své známé - jmenovala se Dolorez, kde jsme za pár pesos našli příjemnou hostitelku a střechu nad hlavou. Půjčila nám i houpací síť, ve které se v příjemném oceánském vánku příjemně po těstovinovém obědě siestovalo. Pak z nás nenápadně páčil rádoby přátelský příslušník místní armádní jednotky důvod naší návštěvy. Když mu bylo jasné, že drogy nepašujem pozval nás ať si s nima zahrajem volejbal. A tak jsme před setměním sehráli vítězné utkání s mexickýma vojákama a přátelsky se rozešli. S Dolores jsme poseděli na jejím dvorku a díky dokonale zvládnutých frází jsme si pěkně španělsky popovídali. Pak nás její asi 13 letý syn vzal za jeho kamarádama a my v noci na pláži sbírali malé, zrovna vylíhnuté mořské želvy do velkého plechového lavoru. Nakonec jsme na čtyřkolce dojeli do želví farmy a tam nám její správce přiblížil jak to s těmi želvami vlastně dělají. Chtěli jsme původně spát na pláži, ale po té, co nás postrašili, že se na pláži zjevují duchové a přízraky ustlala nám Dolorez na své manželské posteli s moskytiérou. Cítili jsme se jako u tety na návštěvě, ráno nám zamávala a popřála šťastnou cestu a my se camionetou a collectivem dostali zpět na bus, který nás odvezl do nejjižnějšího mexického města Tapachula. Původně jsme měli namířeno do Guatemaly, ale nějak nás to odradilo a my se vydali nočním busem do San Cristobalu de Las Casas. Na nádraží v Tapachule dávali v TV Champions league a tak jsme viděli i Rosického Dortmund. V San Cristobalu, kulturním klenotu státu Chiapas, jsme v dešti kolem 4 ranní našli Youth hostel a hned vytuhli. Z vedlejší diskotéky i v tuto dobu přes okna bušilo místí regé. Ráno nás z postele vytáhlo slunce a rány z ulice - normální věc. Prošli jsme si toto pěkné koloniální městečko s mnoha kostely, kde místní, většinou ženy chodí v pestrobarevných krojích. Je tady hodně moc turistů, proto jsme se mikrobusem vydali pryč - k nedalekým Las Minas - jeskyně. Projdete se asi kilometr dlouhou chodbou ve skále po betonovém chodníku, nic moc. Tak jsme se zase vrátili do San Cristobal a hledali krásy města. Ty jsme našli v severní čtvrti, kde se před námi objevili obchůdky s CD za pár pesos. Udělali jsme si radost a každý s dvěma CD odešli na zócalo, kde jsme seděli na lavičce a poslouchali místní kapelu, která hrála z altánku v centru náměstí. Někteří lidé i tancovali, pohoda. Pak ale začalo pršet a my šli do hostelu, dopsali deník a spát. Další den jsme se rozhodli nesnídat jen nějaký tvrdý chleba a zašli si do restaurace El Gato Guapo - tlustá kočka a dali si menu. Doporučuji mexickou omeletu, mexickou kávu, tortillas a džus a džem a tousty. Pak jsme vyjeli collectivem do vesniček Cholula, Zanicitán, kde měli tradice a kultura indiánů stále přebývat a odpor k turistům měl být tak vysoký, že fotit zde mělo být zakázáno. Realita, však byla opačná. Lidé propadli moci peněz a v pestrých krojích, prodávali suvenýry, děti se nechali před překrásným kostelem za pár pesos vyfotit. Suvenýry a plody prodávali jen ženy, některé i veřejně kojící, chlapů v černých vlněných kabátech bylo málo a jen postávali opodál. Ostatní podnikali a nabízeli turistům dopravu collectivem. Tak jsme si to místo teda taky vyfotili a hezkým slunečným dnem se toulali okolím. Pak jsme pěšky došli do další LP doporučené vesničky Zanicitán. Vesnička nám připadala příjemnější, žádní turisti a před kostelem na nádvoří postávali místní chlapíci v barevných krojích. V hloučku tam cpali do kovových nádob střelný prach a pak takto amatérsky zhotovené petardy postavili na betonový podstavec a postupně je odpalovali a smáli se jak se těch pár turistů leká. Dali jsme se s nima i do řeči a pití mezcalu a poznali jak jsou tito lidé přátelští a veselí. A pak jsme se zase dostali do San Cristobalu a večer než začalo zase pršet popili pivo familiar (asi litrová sklenice) a Kamil koupil travku. Ráno jsme nasedli na bus který směřoval k Aqua Azul. Bohužel jsme šlápli vedle a vybrali si tu nejhorší společnost a jeli, spíše se vlekli mikrobusem čtyři hodiny na tvrdých sedačkách s minimálním prostorem na nohy. Konečně jsme s otlačenými koleny ujeli těch necelých 100 km a byli si jisti, že nic horšího než společnost Lakedonia určitě neexistuje. Po krátké cestě collectivem jsme dojeli k vodopádům Aqua Azul. Tyto kaskádovité vodopády jsou mimo období dešťů prý azurově modré, my jsme neměli to štěstí a po jedné fotce sluncem osvícených vodopádů se zatáhlo a spustil se tropický liják. Takže jsme si prošli a vyfotili vodopády zalité deštěm a pozdě odpoledne zastavili bus jedoucí do městečka Palenque. Jeli jsme starým plechovým americkým busem ze 70. let a byli jsme rádi, když řidič řezal zatáčky a my se během chvilky vyhladovělí a bez peněz dostali do Palenque. Jedná se o malé městečko - turistické centum, moc turistů, cestovek, restaurací a dražších i levnějších hotýlků. My si vybrali ten nejlevnější a vyrazili rozměnit šek a dobře a levně pojíst. Pojedli jsme nejdřív pár tacos a quesadillas, ale nestačilo nám to a zaplatili jsme si menu a nacpali se k prasknutí. Během noci kokrhali kohouti, takže jsme nevyspaní vstali už v 6 a pěšky se vydali ještě za tmy k ruinám Palenque. Je to prý jen 8 kiláků, ale nám to připadalo daleko a tak jsme si stopli první collectivo a ocitli se už v 7 před branou Palenque ruins. Chtěli jsme se tam nenápadně přes nedbale zavřenou bránu dostat, ale nějaký hombre nás hned hnal zpátky. Byla neděle a tak se neplatilo za vstup, v 8 před branou už čekalo přes 30 turistů, my jsme tam byli vpuštěni jako první a jako diví prošli celý komplex a nafotili bez turistů překrásné ruiny položené v pralese. Až ty davy nažehlených gringos zaplavili celý komplex nasáli jsme naposledy úžasnou atmosféru místa a přes muzeum se collectivem dostali zpět do městečka Palengue . Měli jsme dnes ještě v plánu dostat se na Guatemalskou hranici a pak do Guatemaly po nové silnici vedoucí na jihovýchod a po cestě navštívít ještě ruiny Bonampak. Collectivem jsme se dostali na konečnou, křižovatku ke zříceninám Bonampak. Tam však po nás taxikář chtěl nekřesťanských 200ps. za oba za 10 km cestu tam a zpátky. Tak jsme mu řekli hasta la vista, počkali si na bus a levným taxíkem se dostali do cíle dnešní etapy, Frontera Corozal. Bohužel jsme nečekali, že hraniční městečko, které si zaslouží být na mapě může být až tak chatrné. Jedna jediná asfaltová cesta k hraniční řece, lemovaná chýšemi z bamusu, pobíhající psi, kačeny, slepice, ušmudlané děti to bylo vše, čím se mohli místní pyšnit. Ubytovali jsme se v kůlničce s postelema a paní hostitelka nám dala i zámek. Po bahnitých uličkách jsme se dostali na místo, kde bylo víc lidí a zjistili, že se jedná o jejich zócalo. V jedné chatrči jsme koupili vodu a zase v jiné povečeřeli tacos, seděli s náma nějací dědci a divili se, co tam děláme. Nebyli jsme schopni jim to vysvětlit. Sami jsme si nebyli jisti, obzvláště po tom, co nám místní celní úředník řekl, že jestli chcem do Guatemaly, budem mu muset dát 200 ps za to, že nám dá do pasu nějaké razítko. To nás odradilo od návštěvy nejkrásnějších máyských pyramid v Guatemale TIKAL. V kůlničce se nám překvapivě dobře spalo, až na toho kohouta, co tady opět celou noc kokrhal. Ráno jsme zvolili návrat do Palenque a po snídani na zócalu jsme sedli na krajnici, vytáhli karty a čekali na collectivo, které odjíždí jednou denně. Stali jsme se atrakcí pro děti a tak se kolem nás sbíhali malí kluci a holky a pozorovali, co to děláme. Byli tak ušmudlaní,, že jim Kamil dal nějakou hračku a vyčaroval na jejich tvářích úsměv. Ale osud tomu chtěl ať tady zažijem ještě jedno dobrodružství. Prostě kolem nás projeli nějací Němci, jestli nechcem s nima na 1 hodinu loďkou vzdálené máyské pyramidy Yaxchilán, bude to levnější i pro nás i pro vás a my teda, když už jsme tady že jo. A tak jsme s příjemnou rodinkou cestovali po proudu k pyramidám, obešli zajímavé ruiny a pak se vrátili ještě ten večer do Palenque. Odtud jsme se nočním přejezdem busem vydali ke Karibiku do Chetumalu. V Chetumalu, přístavním městě nám ujel ranní bus do zapadlé vesničky na břehu Karibiku X-calak. Tak jsme čekali na další, který jel až kolem 16 hod, nic zajímavého se nestalo jen jsme dobře nakoupili v supermarketu vedle autobusáku, napsali a poslali pohledy domů, já si prošel muzeum Mayů, což vlastně zajímavé bylo. Pak jsme zase tvrdli 4 hodiny v autobusu a za tmy se dostali do karibského ráje X-calaku. Tam nás přivítal šum moře, obrovští krabi a jeden had. Z plácku za vesnicí jsme vyplašili obrovského bílého kraba, rozbalili stan a vytuhli. Ráno sluníčko, teploučko, a příjemný chladivý vánek od moře. Před náma palmy a vedle rybář, který na nás koukal ze svého domku. Až jsme se sbalili dali jsme se s ním do řeči a nakonec se i domluvili, že nás vezme na moře. Luisiu nám sehnal šnorchl, brýle, ploutve a v jeho bárce jsme vyrazili na moře. Po chvilce jsme zakotvili a v korálovém moři zírali na pestrý podmořský život. Luisiu harpunou lovil langusty, ryby a velké spirálovité mušle. My se tak dvě hodiny potápěli, pak jsme popojeli a po hodince pod vodou byli rádi, že jsme znovu v pohupující se loďce. Luisiu ještě na moři očistil langusty, vykuchal ryby a z mušlí kladívkem a šroubovákem vylovil mlže . Na pevnině jsme se natáhli do stínu, Luisiu připravil langusty a ryby a pozval nás na oběd. Langusta neměla chybu. Dobře jsme pojedli, dali mu každý dohodnutých 25USD a rozbalili před jeho dřevěnou chatrčí stan. Pak jsme se toulali po vesnice a fotili a dopisovali deníky a před setměním si zahráli s místníma fotbálek. Pak se vyčvachtali v teplém moři, nakoupili pečivo a popili pivečko. Krabi vylézali z moře a my šli spát. Ráno jsme vstali už ve 4 hodiny a pokousaní komáry odjeli busem asi o 30 kiláků na sever na opuštěné pláže. Za svítání jsme rozespalí lehli na karimatku na pláži pod palmu. Až nás slunce probudilo, dostali jsme hlad a dojedli poslední zásoby. V okolí nebylo nic k jídlu a pití a tak jsme po zbytek dne jedli a pili kokos a kokosové mléko, leželi pod palmou a v moři a připadali si jak trosečníci. Večer jsme chtěli strašný hlad zaspat, ale nějak to nešlo a tak Kamil chodil po pláži až dlouho do noci. Přitom ztratil opasek ze svých šortek a tak si své jediné flekaté šortky, které ze sebe v Mexiku nesundal, přivázal kolem pasu šňůrou. Ráno jsme stopli bus a dojeli opět do Chetumalu. Odtud nás osud nasměroval do Belize. Museli jsme si však sehnat víza na zdejším Belizském konzulátě za 25 USD. A tak jsme starým americkým žlutým školním busem jeli k hranicím. Mexický celní úředník nás obral za razítko o 100ps. = 10 USD, belizští úředníci při vstupu nechtěli nic. Autobus řídil drsný 2 metrový černoch a posádku busu tvořili černoši - Belizané my dva a dvě holky asi z Anglie. Těm holkám nezastavili, kde chtěli a tak nakonec jeli s námi do Belize city. pokračování pro ty, kdo vydrželi